1. Bednáři - pinteři - bečkáři - bečváři

Řemeslo bednářské se rozděluje na bečváře, bednáře, neckáře, korytníky, pouzderníky a další. V počátcích se rozlišovali bednáři od bečvářů tím, že bednář vyráběl běžné dřevěné nádobí z „bílého“ měkkého dřeva - štoudve, vany, škopky, bečky, necky, dřezy, džbery, putny, vědra, máselnice, konve, apod., přičemž bečka sloužila i jako míra (bečka soli, bečka brambor, bečka vína apod.) Bečvář dělal bečvy, sudy (sudy ležácké bývaly 1000 až 10 000 litrové, sudy transportní 10 až 800 litrové) a kádě (sudům velmi blízké) z „černého“ tvrdého dubového a bukového dřeva.

 Rozdíl byl také v tom, že bednářské nádobí se stahovalo zprvu dřevěnými obručemi březovými, lískovými, habrovými, dokonce i obručemi z divokého ořechu a bečváři pobíjeli své černé dílo obručemi kovovými, převážně železnými.

Označení bečvář se přestávalo používat zhruba v polovině 19. století a obě řemesla se spojila. Úpadek těchto řemesel přivodila kovová výroba v závodech a užívání kovových nádob v domácnostech.

V minulosti nebylo vesnického stavení, městského domu, statku, feudálního dvorce, kláštera, hradu či šlechtického zámku, aby v jejich interiérech nebyly předměty vyrobené bednářem či jiným oborově blízkým řemeslníkem.

Bednářské výrobky už nacházíme mezi archeologickými nálezy na pozdějším území západních Slovanů v mladším římském období, zastoupené dřevěnými vědry a vědérky. Jim podobná se vyskytují na území Čech a Moravy v období stěhování národů v knížecích hrobech v rozmezí 950 až 1200 let i v mladších nálezech.

O bečvářích se zachovala také zpráva z 8. století, z doby krále Karla Velikého, který zakázal přechovávat víno v kožených putnách. Požadoval, aby víno bylo ukládáno jen do dobrých dřevěných nádob. V Německu v listině fríského biskupa jsou v roce 1140 poprvé písemně uváděni bečváři, v Basileji pak r. 1146 jsou bečváři členy společného cechu se zedníky, tesaři a koláři.

Bednářské řemeslo patří mezi naše nejstarší, zpracovávající a využívající dřevo, s bohatou historií. V písemných pramenech se uvádějí bečváři, neckáři, korytníci, číšíři, pouzderníci a bednáři. Postupně s rozkvětem vinařství a pivovarnictví počet bečvářů narůstal. Za Přemysla Otakara II. se bednářské řemeslo rozrostlo s růstem pivovarů a s rozšířením městského obchodu. Všechno zboží se tehdy vozilo v sudech. Je známo, že bednáři měli také povinnost udržovat v pořádku obecní sudy, které se používaly při hašení požáru. Vedle sudů vyráběli všechno dřevěné nádobí potřebné v domě, domácnosti a hospodářství, jako škopky, dížky, vany, putny, voznice, ale také míry na obilí.

Vedle bednářů jsou samostatně uváděni také pinteři, bečkáři a bečváři. Bednářské řemeslo zaznamenalo vývoj i specializaci. Začal se rozlišovat bečvář (Bötscher, Schwarzbinder), hotovil bečvy, sudy a kádě z tvrdého dřeva „černého“ - sudoviny. Bednář Weissbinder, Fassbinder vyráběl běžné dřevěné nádobí, jarmareční a kuchyňské zboží, štoudve, vany, štandlíky, škopky z „bílého“ měkkého borového a smrkového dřeva. Další rozlišení vyplynulo také z rozdílu používání obručí. Bečváři pracovali s kovovými obručemi, bednáři pobíjeli výrobky dřevěnými obručemi. Označení bečvář se v Čechách přestalo užívat někdy v polovině 19. století, oba obory splynuly v jedno bednářské řemeslo.

V 15. století v době lucemburské byli bednáři zastoupeni v každém městě. V Hradci Králové vedle bednáře je uváděn také bečvář, v Praze v roce 1396 jmenováni i pinteři. V roce 1407 v Praze na Novém Městě kromě krejčovského bratrstva působilo bečvářské, pasířské, pekařské a německých sladovníků. V berním seznamu z let 1427 - 29 je ve Starém Městě pražském uvedeno 7 bečvářů z celkového počtu všech řemeslníků. V 15. století zvýšený počet bednářů a bečvářů umožňoval vytvoření samostatné organizace. V Táboře bylo v roce 1432 dvanáct bednářů, a jen dva bečváři, v Praze obojí řemeslo bylo spojováno. V roce 1481 měli samostatný cech v Kutné Hoře, v Hradci Králové, v Plzni a Chebu, kde jim říkali pinteři. V Praze mezi měšťany v roce 1517 vstoupilo 38 mistrů bečvářských. Ti vyráběli bečky, sudy, také další dřevěné nádobí. Nebylo města, kde by nebyli bednáři. Koncem 16. století byl vytvořen v Třebíči bednářský cech. Cechovní artikuly dostali od Smila Ostrovského z Doubravice. Od konce 17. století a počátkem 18. století se cech začal rychle rozvíjet. Zhotovoval místnímu pivovaru sudy a obyvatelům města díže, putny a jiné nádoby. V roce 1723 provozovalo živnost devět bednářů a dva tovaryši.

Specialisty v oboru bečvářském byli neckaři a další různí nádobníci. K bečvářům lze připojit také smolaře, kteří vylévali sudy smolou. V roce 1443 se objevil nový cech bečvářů v Novém Městě pražském. V r. 1503 měli bečváři pražští v Novém i Starém Městě společný cech. V r. 1514 se vzepřeli konšelům bečvářští mistři v Litoměřicích. V 16. století s růstem počtu obyvatel a s rozvojem pivního i vinného obchodu rostl také počet bečvářů a bednářů. Bylo zapotřebí sudů všech měr, třetinek, věrtelů, kádí a jiného bečvářského díla. Bečváři vyráběli sudy, bednáři jiné nádobí.

Z roku 1674 se zachovaly stanovy bednářského cechu ve Vamberku. Artikule určovaly velmi přísné zásady.
“Kdož by chtěl za mistra se dáti, má řemeslo těmito důvody dokázati: Káď velikou, sud a nálevku, pokudž by to za dobré ukázalo, má přijat býti, a kdož by toho rukou nedovedl, do cechu čtyři kopy míšeňské a k tomu jednu libru vosku dáti povinen bude. Který by koliv mistr sud malej nebo velkej udělal mimo cechu ustanovení a s tím ve verštatě přistižen byl, takový sud má od cechmistrův býti a ten mistr aby dal pokuty pět grošův bílých. Kdo by cejchu aneb znamení svého na sud nepřiložil, aby byl povinen jeden groš bílý. Také který by jeden druhému na lese (dříví) aneb na obručích překážku učinil a je překoupil, dáti má do pokladnice dva groše bílé. Také kdož by starý sud opravoval a ujímal autorum a neprosekal v něm díry hranaté, aby dal jeden groš bílý.“

V polovině 18. století pracovali tři bednáři v Králíkách, jsou uváděni v tereziánském katastru. Ve stejné době byl jeden bednář v Dolní Orlici, v roce 1836 v Mladkově působili 4 bednáři. Po celých Orlických horách i Podorlickém kraji bečváři i bednáři vyráběli také soudečky na kopt, jež se zde hojně vyráběl.