1.1. "Drvaři" - dřevaři

Povídání o dřevařích začneme poznámkou k názvosloví, která nám pomůže lépe se orientovat v bohatém pojmenování řemeslníků blízkých označení „dřevaři“. Dřevaři - drvaři - drvoseci pracovali v lese a káceli stromy. Drvoštěpové v minulosti byli specialisté, štípali špalky na polínka. Dřevěnkáři - dřevákáři vyráběli dřeváky, dřevkaři - brdaři - nádobníci - neckaři vyráběli dřevěná koryta, necky. Nakonec dřevníci byli překupníci, obchodníci se dřevem.

Dřevařské řemeslo patří jistě k nejstarším kvalifikovaným činnostem člověka. S kamennou sekerou, jedním z prvních nástrojů člověka, nejdříve upravoval samovolně skácené kmeny stromů, osekával spadlé větve, upravoval je ke stavbě podzemní chýše, ohrady, k údržbě ohně. Aby získal nezbytný prostor k postavení obydlí, aby mohl založit pole k pěstování obilí, získat rovný a zdravý kmen jako stavební materiál, či polotovar k výrobě jednoduchého zařízení, musel se nejdříve naučit strom porazit, odvětvit, rozřezat a vykopat pařez ze země.

Kácení stromů a získávání dřeva v lese nikdy nebylo lehkou záležitostí. Vždy to byla práce spojená s nebezpečím života. Mnoho dřevařů tragicky zahynulo pod tíhou padajících kmenů či odlomených silných větví. Jen s vývojem nářadí a mechanizace se práce postupně usnadňovala. Od počátku měla svá pravidla, návody, receptury. Po staletí si je dřevaři předávali z generace na generaci.

Alois Jirásek na počátku 80. let 19. století v V. svazku Čechy, nazvaném Orlické hory, přibližuje dřevařské práce při kácení stromů, zimní svážení dřeva ze strání, stejně tak tvrdé sociální podmínky horalů v lese.
„... Záhy za tmy ještě horal z domova vychází, opatřiv nohy obručemi provázky jako síťkou propletenými, aby se do sněhu nebořil. Často cesta trvala dvě hodiny, kus chleba a doušek kořalky. Chléb uschovali do sněhu, aby nezmrzl ...„
Tak, jako dokáží současní pyrotechnici přesně položit kácený továrenský komín kam potřebují, tak dokáží dřevaři usměrnit pád podřezaného stromu. Stačí jim k tomu nevelké naříznutí kmene ve správném směru, přesné odseknutí do tvaru klínu a z protilehlé strany pak odříznutí celého kmene. Pád sebevědomého velikána, vyrůstajícího po desetiletí, odolávajícího po léta nepřízni počasí, často doprovázeli se slzou v oku, s pocitem provinění a úcty. Na druhé straně jako antipól jejich pokory se prosazovala pýcha, hrdost nad vlastní dovedností.

Dřevo se těžilo převážně v zimě, protože stromy byly v zimním spánku a dřevo bylo v zimě kvalitní. Často dřevařinu provozovali také zemědělci, kteří v tomto ročním období nepracovali na poli.