1.2. Svoz dřeva z lesa

Pokáceným kmenům se říkalo haluze, odtud „haluzáci“, kteří s koňskými povozy zabezpečovali svoz dřeva k pilám nebo řekám. Dlouhé kmeny se stahovaly pomocí koní, kteří k tomu byli zvlášť připraveni a vycvičeni. Všude číhalo nebezpečí úrazu, pro člověka i pro koně.

Dřevaři nejdříve kmeny očistili od větví, rozřezali na metrové špalky nebo ponechali v celých kládách. Větve, kterým se říkalo klestí, se rovnaly do velkých hromad a odvážely k chalupám. Ženy je posekaly a svázaly do otýpek, kterými se topilo v kamnech a vytápělo v pecích. Protože šlo o otýpky roští, říkalo se jim „roštovky“.

Haluzáci k nakládání klád, stejně tak kohátníci, kteří dobývali pařezy, používali dřevěné okované hevery, zvedáky, kterým říkali „hup-cuk“. Jejich činnost byla založena na principu využití páky, která kládu za pomoci řetězu zvedala a kovovým čepem, zákolníkem, jistila. V podstatě jde o podobný způsob, jako při domácí zabíjačce, kdy se prase vytahuje po vypaření z necek k zavěšení a vyvrhnutí. Hevery vyráběli heverníci.

 K odvážení haluzí užívali vozy - „hamburáky“. Byly bytelné a nechaly se upravit na libovolnou délku. Kola vozu byla široká a silná, ráfy měřily až 15 cm. Nápravy a všechny části svojí sílou, pevností a důkladností odpovídaly váze přepravovaných kmenů. K vázání dřeva bylo zapotřebí sedmi řetězů, kůlů a pružin tzv. „retlíků“. Muž, který řídil zadní část vozu v „rejdu“ používal silný a pevný provaz. Říkalo se mu „rejdák“. K sestavení vozu byla nutná šikovnost a zručnost. K vybavení vozu patřilo několik seker a hever.