1.3. Nástroje a nářadí

S rostoucími požadavky feudálních dvorů, hradů i měst se tesařská práce postupně rozvíjela a zkvalitňovala, zároveň se specializovalo a zkvalitňovalo tesařovo nářadí. K používanému souboru tesaři užívali při kácení a štípání sekeru podtínací, sekeru kladní (štípací), klíny a palici. K obrábění měli sekeru hlavatku, bradatici, později širočinu, teslici rovnou a oblou, různá dláta, paličku, strouhací poříz rovný a křivý, úhloměr, olovnici a kružidlo.

Kmeny stromů vybrané k opracování se vyzdvihovaly přímo na staveništi na dřevěné kozy a připevnily se skobami. Na obou pravoúhle seříznutých čelech kmene se předznačil profil příštího trámu. K ulehčení prvního osekávání se kmen na osekávané straně sekerou „vruboval“ záseky vzdálenými 70 - 80 cm od sebe. Přebytečné dřevo se otesávalo tesařskou sekerou, zvanou „hlavatka“ s úzkou čepelí a dlouhým topůrkem. Kulatý kmen se po celé jeho délce měnil v hranatý, nahrubo otesaný trám. Jeho délka dosahovala až dvaceti metrů. Po hrubém otesání plochy se začišťoval „širočinou“, zvlášť vykovanou sekerou se širokou, mírně prohnutou čepelí. Otesané dřevo se označovalo jako „hraněné“. Byla to zdlouhavá práce. Příprava na stavbu vyžadovala těžkou práci, která trvala často i několik týdnů.

Jednotlivé části trámů k sestavení krovu byly spojovány dřevěnými čepy. Ručně kované hřeby a železné svorky byly vzácné a náročné. K tesání dlabů a čepů používali tesaři různá dláta. Rovné úzké dláto nazývali „dlabatkou“, často používali vyduté dláto.

Při sestavování krovu, z vaznic a krokví používali měřidla, aby všechny prvky navzájem správně do sebe zapadaly a krov unesl nejen střešní krytinu, ale i vlastní váhu. Krokve jsou kolmé trámy k okapu střechy a vaznice vodorovné trámy, na nichž spočívají kolmé krokve. Mnohé z tesařových měřidel se používají dodnes. Patří mezi ně dlouhé posuvné měřítko, úhelník a osvědčená šňůrka, která sloužila jako „vyznačovací přístroj“. Potřeboval-li tesař odříznout přečnívající konce střešních latí či prken, musel nejdříve nakreslit rovnou čáru. Tu provedl za pomoci šňůrky navinuté na cívce. Provázek namočil do barvy nebo barevné hlinky, rozvinul a natáhl od jednoho krajního prkna ke druhému. Potom šňůrku napnul, odtáhl a rychle pustil. Na dřevu se vyznačila linka, podle které mohl přečnívající konce přesně odříznout.

Dalším významným pomocníkem tesaře bylo posuvné měřidlo a kružidlo. S pomocí posuvného měřidla měřil tloušťku dřeva či průměr kulatých otvorů pro čepy. Kružidlem dělil dlouhé kusy na stejně dlouhé, nebo vyznačoval zaoblení. Přibližně od 16. století používali tesaři dvoumužnou pilu zvanou „ušatka“ a menší rámové pily, které používají dodnes. Jsou vhodné k řezání tenčích latí a prken. Přiřezávají s nimi vzpěry, kleštiny a pásky, sloužící k vyztužení krovu. Jsou to tenké, krátké a šikmé prvky, jimiž se propojují podélné nebo příčné prvky krovu.

Tesaři používají k sesazení dvou kusů dřeva do sebe tak zvaných svlaků. Při svlakovém spojení prken používají pilku „svlakovku“. Je to ruční pila, která řeže výhradně při tahu, tedy jen když se pila přitahuje k sobě. Má jednostranně ozubený list. Tesař do jednoho prkna vyřízne svlakovou drážku a na druhém upraví odpovídající protějšek - svlak.

Při vodním tesařském díle docházelo někdy k práci pod vodou. Šlo převážně o ořezávání a srovnávání „jehel“. Do půlmetrové hloubky a při letní teplotě vody se ručně řezalo vydutou pilou „břichatkou“. Když byla voda studená, užívalo se kývací nebo segmentové pily.